Nepokládám se za úzkostlivou maminku, která je v křeči, kdykoli své dítě nemá přímo na očích. Nicméně představa, že moje pětileté kuřátko, které bylo doposud pouze na jednom třídenním pobytu u babičky a dědečka, najednou odjede na patnáct dní naprosto mimo náš dosah, ve mně nevyvolávala právě pocit štěstí a pohody. Uklidňovala jsem se argumenty, že bude mezi přáteli, že to ona sama přišla s naléhavou prosbou, abychom ji do školky v přírodě pustili, že čerstvý vzduch uleví její alergii na břízy a podobně. Ovšem ty největší zásluhy, které školka v přírodě má, se ukázaly až poté. Ale nepředbíhejme.

Asi měsíc před odjezdem dětí byla svolána třídní schůzka. S bločkem a propiskou na klíně jsem čekala ve třídě, až přijdou paní učitelky a paní ředitelka, aby nám vše vysvětlily. Jejich následný příchod mi připomínal nástup na smrt odsouzených trestanců před jejich katy. A nebyla jsem daleko od pravdy. Zatímco se nám tyto tři dámy pokoušely rozdat pár formulářů nutných k vyplnění a mezitím informovat o stěžejních bodech schůzky, začaly se na ně ze všech stran sypat dotazy maminek, které si ozdravný pobyt zřejmě spletly s jednosměrnou jízdenkou do Osvětimi. Zatímco doma mi ležel nemocný manžel, jedno dítě nachlazené a druhé s rostoucími zuby, já seděla na miniaturní židličce u miniaturního stolečku a víc jak hodinu s bublajícími nervy poslouchala dotazy na poměr bonbonů a sušeného ovoce, které se budou dětem spravedlivě rozdělovat, zda je možno dát dítěti místo pyžamka noční košilku, jestli budou na každém pokojíčku v rámci vybavení fény na vlasy (prosím????), jestli nenechají učitelé dítě citově strádat a podobně. Upřímně, obdivuji všechny tři ženy pod palbou, že dokázaly s klidem vše vysvětlit a ujistit nás, že děti přežijí bez úhony, vše je pečlivě promyšleno a nepouštěly by se do takové akce, kdyby nevěřily v její úspěch. A jejich argument, že jsou pro děti jako rodina, neb s nimi tráví pět dní v týdnu většinu dne, pro mě byl jen utvrzujícím v tom, že Hanička bude spokojená a v dobrých rukou. K oněm maminkám se vyjadřovat více nebudu, poradila bych jim jen koupit velkou skleněnou krychli a do ní dítě nastěhovat. Tam bude jistě plně pod kontrolou a nic se mu nebude moci stát. Možná snad jen to, že umře nudou.

Proces chystání věcí byl lehce depresivní, ale Hanička se chovala nadmíru dospěle, nosila mi jednotlivé věci ze seznamu, počítala se mnou kusy kalhotek, ponožek, triček a legín a nakonec jsme spolu zapnuly zip u cestovní tašky. Úzkost se sice opět dostavila, tentokrát jsme se ale nebáli, jak to zvládne ona, nýbrž jak to tu bez ní zvládneme my. Tak, pusa na dobrou noc, zhasnout a počkat, až děti usnou. Ještě totiž zbývalo dopsat čtrnáct pohledů, které měli rodiče před odjezdem tajně odevzdat učitelkám. Výborný nápad! Díky němu dostaly všechny děti každý den dopis z domova.

Ráno jsem se s Haničkou rozloučila jako každý den, manžel ji cestou do práce předal ve školce, a pak už jsme jen čekali na první informace z penzionu Rejvíz, kam měli namířeno. Dojeli v pořádku, dobře se najedli a vyrazili ven. Paráda!

Zatímco děti v Jeseníkách řádily s animátory a učitelkami, tady bylo ticho a prázdno, které nám naštěstí uměl aspoň z části zaplnit mladší syn. Prvních pár dní jsme s manželem byli smutní a tak trochu tajně doufali, že nám někdo zavolá, abychom si pro Haničku přijeli. Ale nikdo nevolal, ba dokonce bylo z každodenně vkládaných fotek na www stránky školky jasné, že se děti náramně baví, že jim chutná a mají se skvěle. A tak jsme se brzy uklidnili a už se jen těšili, až se nám Hanička vrátí domů.

Příjezd byl dojemný, co vám mám povídat. Ze dveří autobusu postupně vylézaly děti a utíkaly do náručí svých maminek a tatínků. Když konečně vykoukla i Haňule, ta tam bylo mé přesvědčení, že nebudu plakat. Tedy, plakaly jsme obě. A její první slova? „Maminko, hrozně moc se mi po vás stýskalo. Ale měla jsem se skvěle!“ V tu chvíli se ve mně rozlily pocity blaha, lásky, spokojenosti a vděku. O mou dcerušku se celých patnáct dní starali natolik dobře, že se vrátila s úsměvem a příští rok chce jet zase. No, zřejmě je na čase přiznat si, že naše malá Haňa už není až tak malá, jak ji vnímáme my.

Co říci na závěr? Všechny ty stresy, jestli jsem sbalila všeho dost, jestli jsem nezapomněla přibalit žádné léky ani inhalátory, jestli tam Hanička po nocích nepláče, jestli nekašle, jestli si neublížila, když je takové motovidlo, to všechno stojí za ty hodiny a hodiny nadšeného vyprávění bez přestávky, které na nás vybalila hned po příjezdu. Za ten zážitek na celý život a zkušenosti, které časem stráveným bez nás získala. My si s mužem za tu dobu naopak uvědomili, že je třeba víc pokory, víc trpělivosti, víc času stráveného s dětmi a méně jinými neodkladnými záležitostmi. Být tu pro děti teď a tady. Školka v přírodě je prospěšná nejen dětem, ale hlavně rodičům. Pokud tedy váháte, zda je vaše dítě dost velké na tak dlouhé odloučení, věřte, že ano. Otázkou spíš je, zda jste na to připraveni vy. Držím pěsti!