Velmi často, nejčastěji, když ukládám svého syna ke spánku, se přistihnu, jak přemýšlím, co z něj asi vyroste. Jaký asi bude? Je moje výchova správná? Bude z něj lump? Nevyloučí ho ostatní děti z kolektivu? Hladím jej po vlasech a doufám, že pro něj dělám jen to nejlepší, že ho vedu správným směrem tak, aby z něj vyrostl dobrý člověk.

Nechci, aby byl namyšlený, ale také aby nebyl ušlápnutý. Chci, aby měl úctu k druhým a starším, ale také aby si uměl prosadit svůj názor. Úloha pro rodiče přímo nelehká. Jsou to otázky, na které si prostě nemůžete odpovědět, dokud dítě nevyroste. Chci se s vámi proto podělit o různé, podle mě odstrašující situace, které mohou dítě ve výchově ovlivnit.

Jednu takovou situaci jsem zažila na dětském hřišti, když jsem se synem pomalu ubírala směrem domů. U branky jsme míjeli babičku s jejím malým vnoučkem, která po vstupu na hřiště ihned radostně vykřikla směrem k vnoučkovi: „Výborně, teď máme hřiště sami pro sebe!“ A já jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Na hřiště snad bereme děti kvůli kolektivním hrám a ne proto, abychom je učili sobeckosti, že je to teď celé naše.

Další zkušenost jsem získala v jednom fun parku, kde jsem hlídala syna pod klouzačkou. Jeden chlapeček se nachomýtl u výjezdu z klouzačky a chlapec, který tuto skluzavku zrovna sjížděl, do něj narazil. Následoval pláč sraženého chlapce, načež zareagovala maminka chlapečka, který tuto situaci nechtěně zavinil. „Toho kluka si vůbec nevšímej, neměl tu co dělat!“ Prosím? Snad je v takové situaci na místě omluva. Kam povede výchova této maminky? Tu už se sobě nebudeme omlouvat? Copak to nepatří mezi základy slušného chování?

A když jsme si jednou hráli se synem venku, jeden chlapeček tam uhodil jiného chlapce. Ten, který dostal „baňu“ zůstal stát, situace ho evidentně vyvedla z míry a nevěděl, jak má zareagovat. Podle mě, to byla vhodná chvíle pro jeho maminku, naučit ho správně zakročit a říci svému synovi, aby pověděl „útočníkovi“, že se mu to nelíbí anebo, že pokud to udělá znovu, nebude si s ním chtít hrát. Tak bych to například udělala já. Ovšem místo toho tato maminka řekla svému zaskočenému synovi: „To si snad nenecháš líbit, snad mu to vrátíš, ne?“ Oplácet si? Opravdu chceme zase svět, kde bude platit oko za oko, zub za zub?

Zpočátku jsem nechtěla brát svého syna do těchto míst, aby na něj neměly vliv tyhle pro mě negativní příklady, ale pak jsem se zamyslela a řekla si, že s takovou bychom za chvíli nechodili nikam. Myslím, že každý z vás si vzpomene na podobnou situaci ve svém okolí, kdy zůstal jen zírat s otevřenou pusou. A taky se vsadím, že tohle byla vaše jediná reakce, na kterou jste se v tom údivu zmohli.

Nečekala jsem, až budu jednou v roli některé z těchto matek a začala jsem překvapovat své okolí tím, že již nemlčím ani jako svědek těchto událostí. Nemluvím ale k maminkám, ani k jejich dětem, ale ke svému synovi. Chytím ho za ručičku a povím mu například: „Tohle nebylo hezké, my bychom se omluvili, že?, nebo: „My bychom si s tím chlapečkem chtěli pohrát, přece není zábava, když jsme na hřišti sami.“ A takhle bych mohla pokračovat. Je mi jedno, jestli některý z rodičů slyší mou reakci, jestli si sáhne do svědomí a s červenýma ušima si přizná, že se zachoval hloupě. Chci ale, aby můj syn viděl, jak bych situaci řešila já, jeho maminka a pokud možno, jak bych ji podle mého svědomí řešila správně. Protože to je asi jediný způsob, jak z těchto situací vyjít alespoň trochu s noblesou a dobrým pocitem.