Někdy v půli prosince jsem měla v plánu mezi vánočními nákupy, úklidem a přípravou cukroví napsat článek s vánoční tématikou. No jo, člověk míní, osud mění. To by totiž nesměl na můj klín co dvě minuty urputně útočit nudící se morous posetý neštovicemi, kterému je nějaké mé tvůrčí nadšení srdečně jedno, nejedná-li se o stavbu dřevěných kolejí přes celý pokojíček nebo malování Buráka nebo Mc‘Queena na milion způsobů. Asi víte, o čem mluvím.

Člověk si po každých Vánocích, když leží úplně hotový na gauči a nemá sílu ani pozřít doušek vína, protože stůl se sklenicí je příliš daleko od ruky, mrtvolně ležící podél znaveného těla, svatosvatě přísahá, že příští rok už se PROSTĚ DOKÁŽE NACHYSTAT NA SVÁTKY VČAS! Čím to, že se mi to nikdy nepodaří? Letos mělo přece všechno hrát do karet mně! Obě děti tento rok poprvé ve školce, byť mladší čert vždy jen do oběda, to jsem měla přeci všechno krásně stihnout! Moc jsem se těšila, jak konečně po těch letech objednávání dárků na internetu a tajném přebírání zásilek od České pošty, zatímco děti po obědě spí nebo si hrají, konečně zavítám do přeplněných nákupních center a budu se tam motat v mumraji lidí, rozhlížet po všech obchodech a čekat, až mě něco cvrnkne do nosu a já budu vědět, že přesně tohle pro někoho z mých blízkých chci. A jiné dny že si v klidu během dopoledne nachystám těsta na cukroví a napeču, tentokrát bez mouky všude po bytě, cukru vešlapaném do koberců, vylitého medu nebo rozbitých vajec na podlaze, desítek misek s různými směskami všeho (rozuměj cukr, kypřící prášek, voskovkové piliny, lepidlo, voda, trošku rozdrcených vodovek, tekuté mýdlo a další náhodné ingredience, které Hanička v současnosti nejlépe potajmu míchá a rozmísťuje jako pasti na myši na těch nejnemožnějších místech doma, abych je náhodou nenašla a neuklidila dřív, než se z toho vylíhne třeba dinosaurus, popřípadě se to nevysráží do zázračného amuletu z Avaloru) a HLAVNĚ s nadhledem, který mi jinak v těchto chvílích prostě chybí. O dárcích zabalených pečlivě a bez bolavého krku od neustálého otáčení hlavou za sebe, jestli se nikdo nekouká, nemluvě. Plán zněl jasně: PERFEKTNÍ VÁNOCE 2016! Já vím, blázen optimista, přímo z toho čiší. A taky, že jo. Neštovice ve školce to započaly, pak přišly klasické virózy a kašle, … Jednoduše řečeno, zase to nevyšlo a oba drahoušci byli mými společníky až do Štědrého dne.

A tak jsem, jako každý rok, přes den běsnila u těsta zasypaného tunou mouky, protože odhad dětské ručky na lehké posypání podložky pro následné válení je očividně zcela odlišný od mé představy, abych poté krotila dva bílé bubáky a směřovala je do koupelny, ať jsou škody co nejmenšího rozsahu, a po nocích se pokoušela o precizní zdobení perníčků, nápadité balení dárků, které jsem stihla pořídit, a urychlené doobjednávání dalších, aby aspoň každý v naší velké rodině od Ježíška dostal něco „na tělo“. Každý rok se víc a víc divím, jak jsem to mohla dosud zvládat bez ztráty rozumu. Jenže co s tím?

Nakupovat už od léta, na to mě vážně neužije. Za prvé bych do zimy zapomněla, že jsem něco vůbec pořídila, a kam jsem to schovala před vševidoucími tajtrlíky, za druhé jejich vkus, co se hraček týče, je jak aprílové počasí. Co je drogou v létě, v zimě už nemá šanci stát za povšimnutí. Nezbývá tedy, než se opět poplácat po rameni, že jsem to letos ustála, a říci si, že PŘÍŠTÍ ROK UŽ SE PROSTĚ DOKÁŽU NACHYSTAT NA SVÁTKY VČAS! Ale… Když pak člověk během těch deseti minut rychlé večeře, kterou chystal pomalu několik dní, a během dvaceti minut zbrklého rozbalování dárků, které dával dohromady ve dne v noci, vidí to nadšení, pištění, úsměv i neskonalou vděčnost tomu neviditelnému, všemocnému miminku Ježíškovi, stejně se dojme a je rád, že má pro koho každý prosinec vyšilovat. A tak to má být!

Nuže, přeji nám všem do nového roku, abychom ho zvládli celý prožít v poklidu a fyzické i duševní pohodě, neb Vánoce se každým dnem opět blíží! Ovšem příště už URČITĚ budou pohodové… J Držme si pěsti!