Milá maminko,

velmi Vám děkuji za důvěru, se kterou se na mne obracíte. V prvním okamžiku bych Vás chtěla velmi ocenit, že jste ochotna si říci o radu, to je to nejvíc, co můžete pro syna, sebe a celou rodinu udělat. Někdy je potřeba se obrátit na odborníka a to ve chvíli, kdy už se v rodině objevuje zoufalství, vyčerpání a jiné nepříjemné emoce.

Většina dětí prožívá emoce bezprostředně, intenzivně, ale ze všeho nejvíc, mimovolně, tedy bez jakýchkoli omezení, které si my dospělí během života utváříme. Reakce vašeho syna jsou vlastně jakousi komunikací s vámi a celým okolním světem. Emoce jsou jako vlny na moři, jako příliv a odliv, přicházejí, odcházejí. Nejsou tedy dobré a špatné, spíše je potřeba se podívat na to, kdy která emoce vládne.

Děti vztekem, křikem dávají často najevo svůj nesouhlas. Mnohdy jsou tyto emoce jediný nástroj k tomu, jak na nás vlastně mohou, jak nás zastrašit, dostat na svoji stranu, jak nás vytočit nebo zahnat do kouta. Proč o tom mluvím. Záleží tedy na Vašich pocitech, jak se cítíte Vy jako maminka, když se Váš syn chová nestandardně, když se chová způsobem, který Vás trápí.

Rodičům vždy kladu na srdce, že čím více pozornosti vzteku, zlobení dáme, tím se bude zvětšovat. Někdy je dobré a zdravé nechat vztek odejít, nebo si ho nevšímat, s dítětem být v místnosti, snažit se mu po vzteku odvést pozornost jinam a už zde může nastat změna. Mnoho dětí se vztekem přestává ve chvíli, kdy si všimne toho, že nejsou diváci, že si toho vlastně nikdo nevšímá a rodina to přirozeně přijímá. Někdy je to naučený nástroj k tomu, dostat to, co zrovna chci. A když to dítěti přestane fungovat, přirozeně bude přestávat.

Pokud chceme dětem dávat odvahu a hranice, je potřeba cítit v sobě sílu a nemít v těle rozbouřené, zoufalé, vzteklé moře. Jelikož na tyto emoce pak dítě reaguje přesně stejně, vše vlastně zrcadlí. Je hodně zásadní, jak se my rodiče cítíme. Dítě moc nereaguje na to, co říkáme, ale jak se cítíme. A pokud naše slova nejsou v souladu s našimi emocemi, tak se dítě chová nepřiměřeně. Cítí tu nejistotu, rozpolcenost v nás.

Váš syn svým emocím nerozumí. Jedná vlastně nevědomě, a čím častěji se to opakuje, tím méně dovedností má k tomu, aby s tím přestal. Čím dříve dětem pomůžeme rozpoznat podstatu vzniku emocí a ukážeme jim způsoby, jak s nimi zacházet, tím menší bude riziko, že si vytvoří obranné mechanismy potlačování emocí, vytěsňování, emočních bloků a zranění.

Vztek v sobě může nést mnoho informací. Vztek Vašeho synka má nějaký příběh. Někde se narodil a něčím je živen. Může to být touha mít vždy pravdu, může to být touha, aby bylo vždy po mém, může to být touha po tom, poslouchejte mě, může to být projev žárlivosti, projev nějaké křivdy, může to být také absence pevných pravidel a hranic. Jak říkám, mnoho podob, mnoho významů a jelikož Vám odpovídám pouze písemně, nemohu přesně specifikovat, o čem vztek Vašeho synka je.

Ale přikládám několik rad.

• Pokud je syn ve vzteku, buďte u něho, ale nesnažte se ho zklidnit, nesnažte se mu dávat rady, když je zrovna v této emoci. Nechte vztek odeznít a teprve potom si se synem sedněte, povídejte si o tom, co se stalo, co se děje. Když je dítě v silné emoci, rozumové složka je zastavena, proto je zbytečné na něho mluvit a udávat mu rady. Ty by k němu v emoci vzteku nepřicházely.
  
• Nezapomínejte na sebe. Zkuste si, maminko, uvědomit, jak je Vám, zda už nejste vnitřně vyčerpaná, nešťastná. Někdy je výborné si zajít pro radu k odborníkovi, zcela bez dítěte. Váš klid, Vaše přijetí může zcela automaticky nastartovat změny u syna. I rodiče mají právo, nevědět, být vyčerpaní, není to žádná ostuda.
  
• Děti potřebují pevné pravidla, hranice, rituály. Nastavte si doma jasná společná pravidla – při jejich porušení musí být jasné, co bude následovat. Vaše NE musí být NE, Vaše ANO, musí být ANO. Žádné ústupky. To pak může v dětech vyvolávat pocit, že Vás zase svým vztekem či jinou nepřiměřenou reakcí dostanou na svou stranu. Ano, jako rodič vydržet. Nekřičet, nevyhrožovat, ale pracovat s pravidly, které jste si společně nastavili.
  
• Společně se třikrát nadechněte a vydechněte. Jakmile ustoupí vztek Vašeho syna, sedněte si. Vezměte syna za ruku, druhou dlaň mu dejte na bříško a požádejte ho: „Než mi to všechno povíš, pojď se se mnou nadechnout a vydechnout, zopakujte třikrát a pak řekněte synovi, ať povídá. Vysvětlete mu, že výdechem posíláte vztek z těla ven a nádechem zvete do těla klid a sílu pro povídání.
• Učte dítě emoci pojmenovat. Co se děje? Co prožíváš? Klidně mi to nakresli, jak ten Tvůj vztek vypadá a společně proti němu najdeme plán. Abys byl silnější a mocnější než je on.

• Naslouchejte synovi pozorně a nehodnoťte.
  
• Naslouchejte srdcem. Obejměte syna, aby neodcházel s pocitem, že něco udělal špatně, že není dostatečně milován.
  
• Vyhýbejte se křiku a nejasným rozhodnutím – dítě musí vědět, proč se na něj rodič zlobí, v opačném případě se v něm pěstuje pocit viny a po celý život může mít dojem, že za vše může vždy ono, ať dělá, co dělá.
  
• Nesrovnávejte vaše dítě s dítětem jiným.
  

Milá maminko, snad jsem Vás alespoň malinko nasměrovala dále. Pokud bych Vám mohla být ještě nějak nápomocna, obraťte se na mne. Pokud by obtíže se synem narůstaly, neváhejte navštívit dětského terapeuta nebo psychologa, který Vám může pomoci najít další smysluplné cesty.

S úctou Lucie Mucalová

dětská terapeutka

facebook: Mgr. Lucie Mucalová