Kdysi jsem navštívila jednu mou známou a jejího malého a dost zbrklého syna. Malý si hrál ve svém pokojíčku, a pak najednou zničehonic přiběhl s pláčem. Moje kamarádka „pofoukala“, řekla, že už je to dobré a bylo po pláči. Tenkrát poprvé jsem sledovala její výchovnou techniku s obdivem a myšlenkou: „Až jednou budu máma, budu podobně vychovávat své dítě.“

Než se mi narodil náš syn, neznala jsem ve svém okolí nikoho, kdo by měl malé děti. Neměla jsem se proto ve své budoucí výchově a hledání toho pravého o co opřít. A tak, když jsem se stala maminkou, znala jsem jen velmi málo věcí o tom, jak vést a vychovávat své dítě. Proto jsem se opírala spíš o to, co mě naučila má vlastní máma a o to, co jsem pak odkoukala od jiných maminek. Později jsem se přistihla, že když jsem něco svému synovi dovolila, nebylo to vždy něco, co by bylo podle mého zdravého rozumu vhodné, omlouvala jsem si to v duchu větou: „Vždyť tamta maminka to svému dítěti taky dovolila.“

V dnešním článku bych ráda otevřela téma mateřských vzorů, které si vybíráme. Je totiž důležité si uvědomit, že žádná maminka není dokonalá a každá sem tam v něčem ustoupí. A pak už jen záleží na nás, nakolik si to přebereme zdravým rozumem.

Když jsem se coby máma dostala mezi ostatní maminky, v době, když už bylo pozdě některé věci měnit, poznala jsem takzvanou „biomatku“, kterou obdivuji. Naučila totiž své dítě, aby jedlo zdravá jídla, a proto, když má chuť na něco sladkého, nesahá po čokoládě a bonbonech, ale vezme si jablíčko. Nepoznalo cukry balené do krásných lesklých obalů, ze kterých přechází zrak a lákají v obchodech jedno dítko vedle druhého. Přitom ho jeho máma o nic neochudila a její dítko ani nic takového nevyžaduje. Kdybych se stala maminkou dnes, moc bych se jí v tomto chtěla přiblížit.

Mým dalším vzorem se stala maminka používající techniku 1-2-3. Znamená to, že dítě upozornila, když neposlechlo, napočítala 1-2-3 a pokud neuposlechlo ani při tomto upozornění, dostalo na zadek. V době, kdy jsem tuhle výchovnou metodu „zahlédla“, jsem si říkala, že je její syn ještě moc malý na to, aby to pochopil. Nicméně jsem ji také zkusila použít a musím říct, že mi ušetřila spoustu nervů a malému spoustu „výprasků“.

Největším výchovným vzorem pro mě ale zůstává moje vlastní máma. Vždy se mi velice líbil náš vztah s ní, kdy ani dnes neváháme a dáváme si najevo, jak se máme rády. Přála jsem si, aby to uměl i můj syn, aby se uměl přitulit, říct mám Tě rád. Začala jsem se tomu věnovat a dokázala jsem to. Můj syn dokonce vždy večer před spaním vyjmenuje lidi a věci, které má rád. Už od narození jsem se snažila, aby se jeho city prohloubily, a nyní jsem si jistá, že to nejsou jen naučené fráze, ale že snaha se vyplatila a můj syn má všechnu tu lásku v sobě. Jinak by mě v sobotu ráno neprobudil pláč a on by nestál ve svých dvou a půl letech v ložnici s rozbitým vajíčkem v ruce se slovy: „Já chtěl udělat hami pro mamintu“.

Samozřejmě, že se nemůžeme srovnávat s každou mámou, ale myslím, že je dobré si vypíchnout věci, které jsou pro nás důležité a těm se ve své výchově věnovat. Je důležité své chování neomlouvat tím, že to tak dělá jiná maminka. Když se věnujeme jen několika málo věcem, existuje velká šance na úspěch. Výchovné metody, které jsem použila já, stejně jako mé vzory, se mi vždy vyplatily. Držím Vám palce.