Taky vás občas napadne, že jste matka na baterky? Že ať děláte, co děláte, nezvládáte krotit ty malé králíčky Durracely říkající vám Mami? Že nestíháte uklízet, vařit, prát a hlavně mít pořád dostatek sil a trpělivosti? Asi každou z nás to někdy potká, ať už dříve či později.

V minulých dnech jsem si měla možnost přečíst na internetu úvahu nějakého tatínka, který velmi dojemně a cituplně vyprávěl příběh ustrašeného chlapce ve frontě někde na poště, kterému jeho otec svým necitlivým chováním působil trauma, a posléze rozváděl, jak miluje své děti a jak snadné a důležité je být ke svým ratolestem laskavější, pozornější, citlivější a trpělivější. Jak se máme znovu a znovu dojímat jejich nemotorností a pomalostí a užívat si ten pocit, že jsme rodičem. Jak jim nemáme tříštit dušičky křikem nebo zamračením. Moc pěkná úvaha, nad kterou si člověk popřemýšlí a trošku se i zastydí. První můj dojem byl: Tohle vše já občas dělám… JSEM STRAŠNÁ MATKA!!!  Ale víte, co? Už si to nemyslím. Ano, bývám občas unavená a nemám tolik trpělivosti. Občas zvýším hlas, zamračím se a trvám na tom, že za pět minut prostě budeme venku. Občas děti okřiknu, že nemají skákat do řeči dospělým a aby nebyly neustále v opozici a prostě udělaly, co po nich chci. Někdy řeknu: Počkej, teď nemůžu, musím udělat to a tamto. A plácnutí přes plínu, když malý moc zlobí, se taktéž občas nevyhnu. Uznávám, že nejsem vždy rozzářená krásná maminka z reklamy na nejlepší sušenky pro letní ráno, která s úsměvem a něžným hláskem vše hravě zvládá. A jsem si jistá, že je to tak v pořádku.

I moje děti by měly vědět, že jsem zranitelná, že nejsem všemu odolná, že si mě musí vážit a pomáhat mi a že musí cítit respekt vůči pravidlům, která jsou daná a mají svůj smysl. V životě to přeci bude stejné. Nevyhnutelně si oba v životě zažijí chvíle, kdy prostě budou muset mlčet a poslouchat, kdy budou muset dělat, co jim není po chuti, kdy budou muset respektovat nadřízeného. A čím dřív na to přijdou, tím lépe pro ně. Dávám jim tolik lásky, kolik jsem schopna, a přísahám, že nechci v žádném případě nikdy ranit jejich dětskou dušičku nebo jim likvidovat hodnoty do života tím, že jim nejsem neustále plně k dispozici. Ale když jsme na nákupu a obě děti křičí a nechtějí jít, kam potřebuji, a žebrají o věci, které jim prostě koupit odmítám, pak v klidu zůstat nezvládám.

Ať se na mně pán z internetu nezlobí. Když nebudou moje děti umět respektovat a dodržovat nějaká pravidla z domu, jak pak budou moci pochopit, že ve světě se s nimi nikdo mazlit nebude? Vše se vysvětlit po dobrém prostě nedá. Jsou večery, kdy sedím na gauči, děti už spí a já si říkám, že jsem mohla být trošku trpělivější, citlivější, že dneska jsem to trošku přepískla… Ale ruku na srdce, kdo takové pocity občas nemá? Snažím se tedy aspoň dodržovat to, že ať už je den, jaký chce, večerní loučení musí být hezké, plné lásky a klidu, případně oboustranného odpuštění. A když Hanička zavelí, ať se skloním, a pak mi dá velkou pusu a řekne, že jsem nejlepší maminka na světě, nebo když mi Kubíček po vykonané lumpárně sám od sebe řekne „plomiň“ a udělá psí oči, vím, že nejsem dokonalá máma, ale pro ně dva tvořím vše právě taková, jaká jsem. A to ty moje občasné nálady s přehledem omluví.