Když má malé dítko nastoupit poprvé do školky, mají rodiče vždycky obavy, jak to to jejich dítě zvládne. Některým maminkám se jistě uleví, když místo předpokládaných slziček dítě nechce domů, anebo naopak, mnohé maminky si popláčou, když vidí, jak jejich brouček brečí za dveřmi. Není to ani půl roku, co jsem si tím prošla. V centru, kam jsme chodili do dětské herničky, otevírali adaptační kurz pro děti, které měly nastoupit v nastávajícím roce do školky.

Není školka jako školka. Já měla velké štěstí na montessori přístup k dětem. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla do adaptace syna přihlásit, byla jsem upozorněna, že není vhodná úplně pro všechny děti. Většina dětí totiž lépe reaguje, když nastoupí ihned do plného režimu. Ovšem setkala jsem se i s maminkou, jejíž syn plakal i po třech týdnech, proto byla nucena tento kurz ukončit. Naproti tomu kamarádka dala svého syna do jesliček, kde také probíhala postupná adaptace, a do týdne bylo všechno v pořádku a klučík se v jeslích cítil jako doma. Adaptační kurz v těchto jeslích měl i přísnější pravidla, například rozloučení probíhalo na chodbě, maminka pak už jen odvedla dítě do třídy a odešla.

Naše adaptace probíhala dva dny v týdnu dopoledne a po obědě jsem si syna měla vyzvednout. Šla jsem do toho se smíšenými pocity, ale chtěla jsem, aby syn hned od začátku věděl, že školka není za trest, ale že je běžnou součástí života. Proto jsem s ním vždy mluvila na rovinu a připravovala jsem jej na školku dlouho dopředu. Popisovala jsem mu, co tam bude dělat a naučila ho jednu důležitou větu: „Maminka pro Tebe přijde!“ a druhou: „Co uděláš a maminka pro Tebe přijde?“ – „Hami!“

Když přišel den D a můj syn měl poprvé nastoupit do školkového adaptačního kurzu, nedala jsem najevo svou nervozitu, brala jsem to jako přirozenou věc a podávala jsem to tak i synovi. Adaptace probíhá individuálně podle dítěte. Když paní učitelka vidí, že dítko má pro dnešek dost, zavolá mamince, aby ho vyzvedla dříve. Můj syn první den plakal, takže mi volali už po dvou hodinách kurzu. Druhý den malý sice plakal, ale vydržel to až do oběda. A třetí den si trochu poplakal, než jsem odešla, ale když jsem odešla za roh, přestal a poté už bylo všechno v naprostém pořádku. Pochopil, že ho tam nenechám a nakonec zjistil, že mu je mezi kamarády moc dobře.

Z vlastní zkušenosti doporučuji adaptační kurz jen v případě, že dítko poté naváže plynulým přechodem do plného režimu školky. Znám několik maminek, které chtěly adaptaci jen vyzkoušet a dítě pak nastupovalo do školky až po prázdninách. Jenomže těmto dětem tato zkušenost neutkvěla v hlavě a tímto malý traumatem, odloučením od maminky, si prošly dvakrát a podle mě zcela zbytečně.

Můj syn již ve školičce zůstal. Po třech měsících adaptace zůstával ve školce celý týden dopoledne a poté začal ve školce i spinkat. Vysledovala jsem, že na syna se musí pomalu a dnes už vím, že můj postup byl tím nejlepším. Ve školce má kamarády, za kterými se těší. Školka mu za těch prvních pár měsíců dala neskutečně hodně. Zjistil, že se musí přizpůsobovat, velmi rychle se rozmluvil a přístup školky ho vede k samostatnosti. Jsem moc ráda, že jsem měla tu příležitost si projít tímto procesem a maminkám ho mohu jen doporučit.