Cesta k rodičovství bývá často spletitá. Někdy nás překvapí jako blesk z čistého nebe, jindy je trnitá a plná překážek a málokdy probíhá podle našich představ. Tak nějak samozřejmě se předpokládá, že když se dítě narodí, rozvine se automaticky rodičovská láska do neměřitelných vzdáleností. Všeobecné mínění chápe, že u otce to půjde pomaleji, ale u matky je předem jasné, že city k synovi nebo dceři se získávají daleko předtím, než se narodí do světa. Že jsou vlastně vrozené a jenom psychicky narušená žena nedokáže mít své děti ráda. Ba co víc, má se za to, že každá maminka, ať má dětí kolik chce, bude je milovat všechny stejně.

A co když ne? Co když má jedno dítě raději než ty zbývající? Jsou takové city normální?

    „Druhá holčička už bude mít dva roky a já pořád čekám, kdy ji začnu mít ráda jako tu první. Manžel je obě zbožňuje a já, bohužel, jen jednu. Nic se nestalo, je milá a šikovná, ale já se do lásky k ní musím nutit. Nemůžu si pomoct, prostě to jinak nejde!“, říká se slzami v očích maminka Sára.

    Porovnávat množství a intenzitu lásky ke svým dětem je hloupost do okamžiku, kdy je nerovnováha patrná na první pohled. Nebo na ten druhý a vy jste si toho sama vědoma a ještě navíc vás na ni upozorní někdo z rodiny. To už je vážný problém, který by vám měl stát za nejednu bezesnou noc a poradu u odborníka, protože odstrkované dítě si svá traumata ponese celým životem. Být tím „méně milovaným“ dokáže zamávat i s dospělým, natož s dítětem, pro jehož budoucí vývoj je láska rodičů naprosto stěžejní.

Jde vůbec mít všechny děti stejně rád?

    Intenzita lásky matky k dětem se každý den mění. Osciluje kolem základní hladiny, ze které maminka čerpá v běžných dnech a skrývá netušené hloubky ve chvílích, kdy se potomek ocitne v nebezpečí a hledá u rodičů ochranu a pocit pohody právě skrze lásku. Když je dítě jen jedno, situace je jasná a přehledná. Neexistuje srovnání, a tak nás ani myšlenky na to, jak moc máme své dítě rádi, nenapadají. Všechno se změní v okamžiku, kdy se narodí sourozenec.

    Rozdělit svou rodičovskou lásku přesně napůl a dávkovat ji každý den s laboratorní přesností je naprostý nesmysl. Jedno dítě budete mít vždy raději než to druhé. Může to být trvalé nebo se to může v určitých obdobích života měnit. Jsme lidé a jako lidé si rozumíme s někým více a s někým méně. A naše děti nejsou výjimkou. Pokud si uvědomujete, že máte pro jednoho potomka větší slabost, více mu dovolíte a jste méně důslední v jeho výchově než u toho druhého, je to právě důkaz, že jste dobrý rodič. Psychopat by o něčem podobné ani nezačal uvažovat. Když si připustíte, že dáváte přednost jednomu dítěti a budete se cíleně snažit své chování krotit a jednat spravedlivě, uděláte to nejlepší, co můžete. City si nemůžete poručit, ale činy ano. Takže místo smutku, trápení a výčitek, že si nemůžete pomoct, ale více lásky prostě pro syna nebo dceru nevykřešete, se plně soustřeďte na to, aby to nikdy ten dotyčný nepoznal.

Naučte se dělit i projevy lásky na půl a věnujte pozornost tomu, co jednotlivým dětem říkáte. Velký pozor si dávejte v okamžicích, kdy něco dětem vytýkáte nebo je trestáte. Čím jsou větší, tím citlivěji reagují a v jejích očích je vaše nespravedlivé jednání dokáže hluboce ranit. Nikdy nenechte jejich poznámku: „Ty mě máš mnohem míň radši než …!“ bez povšimnutí, ale všeho nechte a dlouze si s potomkem povídejte a vysvětlujte. Nic nemá v této chvíli větší cenu než vaše ujištění, že ho máte stejně ráda jako toho druhého.

Pořád si myslíte, že jste špatná matka? Nejste v tom sama!

    Nerovnováha v projevované lásce k více dětem trápí každou mámu, která své děti miluje. Každý potomek je jiný a každé údobí života přináší jiné problémy. Dobrá zpráva je ta, že se vždy najde nějaké řešení, jak je minimalizovat. Pokud si nevíte rady nebo si potřebujete jen promluvit, neváhejte a zkonzultujte svou situaci s psychologem. Jde přece o vaše děti!