Možná už doma odpočítáváte dny do prvního září. V dětském pokoji čekají nové bačkůrky, hrneček se jménem a malý batůžek. Zatímco vaše dítě možná ani netuší, co ho čeká, vám se hlavou honí spousta otázek. Bude ve školce plakat? Zvládne to? A zvládnu to já? Pokud tyhle myšlenky dobře znáte, nejste v tom sami.

Adaptace na mateřskou školu je velkou změnou nejen pro děti, ale často i pro jejich rodiče. Jako maminka dvou dětí, které si tímto obdobím prošly, i jako učitelka v mateřské škole jsem zažila obě strany. Ráda bych se s vámi podělila o několik tipů, které nám pomohly. Některé jsme sami vyzkoušeli, jiné jsem si odnesla ze své učitelské praxe. Neexistuje univerzální návod, který bude fungovat každému dítěti, ale třeba si mezi nimi najdete něco, co usnadní první dny i vám.

Od chvíle, kdy se mi narodilo první dítě, se snažím rodičovstvím procházet s respektem k dítěti a jeho potřebám. Stejný přístup jsem zvolila i při adaptaci na mateřskou školu. Věděla jsem, že svým dětem chci dopřát citlivý a laskavý start do nové životní etapy.

S přípravou jsme začali ještě dlouho před nástupem do školky. Pořídila jsem pracovní sešit zaměřený na mateřskou školu a z knihovny jsme si půjčili několik knížek o prvních dnech ve školce. Jedna z nich vyprávěla příběh malé holčičky a jejího prvního dne. Díky tomu jsem se synovi snažila přiblížit, co ho čeká. Společně jsme plnili úkoly v pracovním sešitě a hodně jsme si o školce povídali. Nikdy jsem mu neslibovala, že se mu tam bude určitě líbit nebo že všechno bude jen krásné. Zároveň jsem školkou nikdy nestrašila. Věty typu: „Počkej ve školce, tam se budeš muset umět oblékat.“ u nás nikdy nezazněly.

Snažila jsem se mu popsat realitu. Říkala jsem mu, že začátky budou pravděpodobně náročné pro nás oba. Že tam budou děti, které se k němu nemusí vždy chovat hezky, ale zároveň i spousta krásných věcí – nové hračky, zajímavé činnosti s paními učitelkami nebo barevné židličky. A samozřejmě jsme spolu vybírali nové bačkůrky a hrneček s jeho oblíbenými auty.

Pak přišel den D.

Jednou z věcí, která nám velmi pomohla, byly přesýpací hodiny a náš loučící rituál. Ze začátku se stávalo, že mě syn nechtěl pustit. Neustále prodlužoval čas, který jsem s ním trávila ve třídě, a já nemohla odejít. Protože byl už z domova zvyklý na přesýpací hodiny, kterým říkáme minutky, navrhla jsem mu, že si každý den jedny vybere. Jakmile se přesypou, odcházím. Dostal tak alespoň malou možnost rozhodnout o situaci, která pro něj byla jinak úplně nová.

Po minutkách následoval náš loučící rituál. Dali jsme si pusu, plácli si, objali se a potom jsem bez dalšího prodlužování odešla. První dny jsem ho musela nechat plačícího v náručí paní učitelky. Přiznám se, že jsem měla pocit, jako bych ho poprvé v životě zradila. Slzy jsem zadržovala alespoň do chvíle, než se za mnou zavřely dveře. Jenže děti jsou často mnohem statečnější, než si myslíme. Syn velmi rychle pochopil, co náš loučící rituál znamená, a po několika dnech už po něm odcházel do třídy sám.

Často se říká, že dítě vycítí, když je maminka z odloučení nejistá nebo smutná. Možná i proto se někdy nechce od ní odpoutat. Já jsem své pocity synovi nikdy neskrývala. Říkala jsem mu, že je to pro mě také těžké a že je mi při loučení smutno. Zároveň jsem ale vždy dodala, že ten pocit trvá jen chvíli a že vím, že je s paními učitelkami v bezpečí. Občas přišla rána, kdy mi doma říkal, že do školky nechce. Nikdy jsem jeho pocity nezpochybňovala ani nepřesvědčovala, že se přece těší. Prostě jsem je přijala. Někdy jsme si o nich povídali, jindy stačilo jen mlčky obejmout.

Po školce jsme si často naplánovali něco hezkého. Zašli jsme na zmrzlinu, na hřiště nebo jsme si jen cestou domů vyprávěli, co jsme během dne zažili. Pro syna to byl důležitý důkaz, že ve školce opravdu nebude navždy a že si pro něj vždy přijdu.

K tomu bych ráda přidala jednu zkušenost ze své učitelské praxe. Jedna maminka svému chlapečkovi občas ráno slibovala, že si pro něj přijde po obědě. Jenže nepřišla. A opravdu nechcete vidět ty smutné oči dítěte, které celý den čeká. A co teprve jejich vzájemná důvěra? Proto se snažím svým dětem slibovat jen to, co opravdu můžu splnit. Co slíbím, to dodržím. Vždy. Tečka.

Když už byl syn ve školce dobře adaptovaný, objevily se i přesto dny, kdy se mu ode mě nechtělo. Tehdy jsme přišli na další malý trik. Do kapsy tepláků jsem mu dala svou malinkou fotografii. Když se mu zastesklo, mohl se na ni podívat. Musím přiznat, že se mi často stávalo, že fotografie z kapsy záhadně zmizela, a tak jsem si říkala, na jakých místech školky asi moje fotky končí. Přesto nám tento nápad opravdu pomohl a ranní loučení bylo mnohem jednodušší.

Ráda bych zmínila ještě jeden tip, který jsme doma nevyužili, ale jako učitelka ho občas vídám. Je to malé srdíčko nakreslené na ruku. Maminka nakreslí stejné srdíčko sobě i dítěti. Po zbytek dne jim připomíná, že jsou spolu spojeni, i když jsou zrovna každý jinde.

Pokud vás adaptace právě čeká, chtěla bych vám na závěr říct jednu věc. Až budete odcházet od plačícího dítěte a budete mít pocit, že jste ten nejhorší rodič na světě, věřte, že v tom nejste sami. Začátky bývají těžké. Pro děti i pro rodiče. Ale opravdu netrvají věčně.

Tereza